CHVILKU JEN

Já žitím jdu jak poutník ten,

jenž kráčí cestou stále dál,

svět, zdá se mu, je luzný sen,

a v duši chová ideál.

Na nebe hledí okouzlen,

je srdce jeho plné tuch,

a zatím kolem hasne den

a mlhou šedou chví se vzduch.

Zrak toužně zírá do nebes,

noc závoj snáší krajinou,

jsou hvězdy skryté v mracích kdes –

leč nezří ani jedinou.

Cos’ plane tam – je bílý drn?

to sníh se sype s oblohy...

a jak tam kráčí, cítí trn,

jak zabod’ se mu do nohy.

Tu zdá se mu, že hvězdný jas

se na dlaň jeho s oblak schvěl –

to slza byla, když jí střás,

na ruce novou uviděl.

Kol temná noc je, závěje,

zrak marně hledí do oblak,

a v srdci zhasla naděje...

tu v Zoři vzplane rudě mrak.

Den svítá, blízko cíl je již –

a poutník plesá – chvilku jen –

tam zejí vrátka – hřbitov, kříž –

a jeden rov je otevřen.