CHVÍME SE NAD MOCÍ VŮLE...

Hvězdami úsměvů, s hypnotisujícím strnutím ve zracích,

v závojích blesků a síly, i v lethargiích, jak sníme,

obraz náš, v druhého světla všudypřítomných vibracích,

v tisíci duší, které jsme v životě potkali, dříme.

A každou vteřinou někde v dálce mihne se fantomem,

cestami vnitřního ticha, nad sněžnou čárou v bratrských krajích,

v jeskyních s výdechem mámivým a ve podvědomém

a ve snů výstražných, nepochopených jinotajích.

Tvář naše zdrobnělá, dle rodných, dědičných příznaků

modelovaná smrtí, jak v nervosních dotycích dláta,

a zase duševní, prýštění měsíčné z jemného oblaku,

v zrcadlo dechem zamžené v stříbrných liniích sváta,

z vln našeho hlasu se nořící, pohybem jejich zvířená,

z hořkého dýmu rostoucí nad uhlím krvavým dávného slova,

v extasích lásky jak tiché slunce v nesmírno zdvižená

nad zemí čistou a zářnou, jak zimní zahrada diamantová...

O Přísný, jenž nad všemi prostory, nad větry staletí,

zrakům duší, od věků do věků bdícím, jsi ponechal vládu!

Chvíme se nad mocí své vůle, jež v tohoto života zakletí

zbyla nám jako dědictví knížecí z tajůplného pádu...

Tisíce dechů sladkých i otravných v dechnutí našem ožívá,

k tisícům smrtí i slavností volají pro věky ulité zvony:

a vlna, kterou jsme pohnuli, nekonečnem se rozlívá,

zrádná i uzdravující v příbuzenství bratří na miliony.

Učiň svatým náš přízrak! A tam, kde umdlení přináší v zápase,

a zmatek vojů v den rozhodující, oblakem černým ho postři!

A tam, kde nepřítel mystický do plášťů světla skrývá se,

suggesci pohledů našich září svých paprsků zostři!

V mukách těžce umírajících, v milenců samotu důvěrnou,

s šeptem o vykoupení všech lidí ať jemný se zvedne

a na města ozářená v předvečer slávy ať rukou svou ethernou

ukáže bratřím (ó hvězdy!) v šílenství půlnoci sebevražedné!