Chybná výřečnosť.

Dovolím si, ctěné dámy,

pohovořit chvílku s vámi.

I k těm pánům, kterým zde

o kritiku jenom jde,

promluvit chci slovo krátké

na důkaz, jak bývá vrátké,

a jak u mne v ceně padlo

mnohé česko pořekadlo.

Čech, ten mívá u příkladu

faleš za velikou vadu,

proto říká ve svém zvyku:

„Co na srdci, to na jazyku.“

Já co Čech se jevě světu,

povždy ctil jsem tuto větu,

a tak vůči národu

pravdě jsem jen průchodu

zjednati se vynasnažil.

Za to důvěry jsem zažil

v úzkém ba i širším kruhu,

u přátel i jiných druhů.

Protož kdo mne jednou znal,

slovům mým hned víry dal.

Zajisté by na mou věru

každý jiný za důvěru

takovouto mnoho dal;

mně však nesla jenom žal,

a já pro ni zažil v skutku

mrzutostí jen a smutku.

Musím tady ku své škodě

přiznati se ku nehodě.

Když chci totiž ostrou řečí

slovům svým dát důraz větší,

tuť pak – ovšem maličko –

přeskočí mně kolečko,

a, jak již tu smůlu mám,

já si za- za- zakoktám.

Přišed jednou do úřadu,

poprosil jsem pana radu,

aby vzhledem na mou tužbu

udělil mi ňákou službu.

Rada znal mé schopnosti,

vůbec moje vlastnosti,

pravil tedy přímým hlasem svým:

„Tužbě vaší rád tu vyhovím,

protož mi jen přímě řekněte,

sekretářem-li být sobě přejete?“

Krev se mi tu k hlavě žene,

a já kvapně zvolám: „ne- ne-“

Rada jako v překvapení

ve tváři se náhle změní,

a pak, celého mne změře,

ukáže mi prudce dveře.

A já přece přímě, rovně

chtěl jsem říci: „Nevýslovně!“

K tetičce jsem docházíval,

když jsem v kapse prázno míval.

Teta měla peněz dosti,

pročež ve své útrpnosti

začasto mi pomáhala,

mnohou zlatičku mi dala.

Jednou chtěl jsem žádat tetku,

by mně darovala pětku;

ale že jsem neměl dosti

k také prosbě zmužilosti,

počal jsem dřív okolkovat,

o nesnázích vypravovat.

Tetka mne však pochopila

a hned vlídně promluvila:

„Znám již, hochu, nesnáz tvou,

spokojíš se s desítkou?“

V kvapu zakoktám se: „To- to-“

Teta se tu vztýčí: „Co to?

Nestojíš snad o desítku?

Jdi mi z domu, čistý kvítku,

zhýralce se odříkám!“

Tak soudila teta o mně,

a já přec chtěl říci skromně:

„Tolik ani nežádám.“

Dívenku jsem poznal švarnou,

české matky dceru zdárnou.

Byl to prostý, jemný kvítek,

jedno z oněch skromných dítek,

jimžto v rodinném jen kruhu

bývá volně a jde k duhu.

Denně sedali jsme spolu,

o svých slastech, o svém bolu

častokrát jsme hovořili.

Jednou sami jsme jen byli;

já tu hledím na svou krásku,

chci jí vyjevit svou lásku,

cit, jenž mne k ní mocně váže –

v tom se ona sama táže,

líbě opřena jsouc o mne:

„Cítíte přec něco pro mne?“

Já tu v slasti zvolám: „La- la-“

Dívka náhle zčervenala,

zaštkala a zase zbledla,

z pohovky se rychle zvedla,

a než srozumněl jsem ději tomu,

kázala mně ostře, bych šel domů.

Tedy ono pouhé la – la

za urážku hrubou vzala,

a já chtěl přec na otázku

její odpovědět: lásku.

Takových a podobných

malérů a nehod zlých

mohl bych vám sdělit více,

jimiž ona krutá zlice –

myslím chybnou výřečnost –

trápila mne dost a dost.

Docílil bych další řečí

nehody snad ještě větší,

že by totiž snadno dost

celá slavná společnost

do té samé vady padla,

a chtíc podlé pořekadla:

„co na srdci, na jazyku,“

vyřkla by snad jenom: „Dí- dí- !“