CHYBUJEŠ.

To je jisté: chybuješ,

že mne ráda máš,

po trnité cestě jdeš

v ráj a domov náš,

jenž se čarovným zdá býti,

ale může překvapiti

tu, jež myslí, že v něm sídlí

štěstí Mesiáš.

Jsem jen člověk, prostý tvor.

Maso, krev a kost.

Vzlét' jsem kdysi nad obzor,

přelét' všedna most,

ale život sevřel duši

a dál mocně do mne buší,

a tak těžko vyřešiti

moji budoucnost.

Srdce mé – toť bohatství

na chviliček pár,

čest – toť hloupost, o níž sní

mládež v květu jar,

věrnost, něha, náplň citu

jsou jen směnky v depositu

a pak, milá, nezapomeň –

matrikou jsem stár.

Dokořán je celý svět

tobě otevřen,

proto, zlatá muško, vzleť

v kterýkoli den

s úsměvem a dravou silou,

místo mou buď světa milou,

která chce a musí býti

zbožňována jen.