Chycený drozd.

Můj stryk byl ptáčníkem vášnivým.

Chytal a prodával drozdy.

Přes květen nedbaje zákazů

beskydské prosmýčil hvozdy.

Vybral ta střapatá ptáčatka,

když se jim kabátek shustil,

samečci počali zpívati,

kačky do svobody pustil.

Sestárl – potkám ho s ptáčetem –

Jak jde řemeslo? A spěchám.

Ni, to je kořist má poslední,

toho si pro stáří nechám.

Za měsíc přišel jsem do stryka.

Pták tich a vážný jak bača –

Stryku, to ptačisko vysmyčte,

nězpive – bedźe to Kača.

Mudroku, pod zobák podiv se,

jak se ten černý pruh stáčá –

Chceš učit starého ptáčníka?

Sameček – nimo*) že Kača.

Po letech stryka jsem navštívil,

sivý jak myš, ticho hledí,

z dýmečky obláčky vypouští,

krotký drozd na stole sedí,

sivý a tichý jak starý stryk,

vážný a hrubý**) jak bača –

Stryk se za ušima poškrabal –-

Synku, mel’s pravdu – je Kača.

Do lesů nělza víc. Ptáčátku

pohladil hlavičku jemnou:

Choć***) Kača, choć mi nic nězpive,

nech už tu dožije se mnou.

Tak také dožijou básníci.

Do světa písně ven pošlou,

smutek si nesou za výslužku

v samotu v budoucnu došlou.