CHYŤ!

Vím, zřídka že motýla písní

v svých rhytmů chytnu síť,

kol skrání se mi dav jich tísní

a každý volá: Chyť!

Je možna? Jednou zkusíme to

na zdař bůh v důvěře,

plá v duši mojí posud léto

a kvete v nádheře.

Hle, právě tam zas jeden letí,

nuž, za ním! – Pryč se mih,

tam směje se mi v květů změti

barvami křídel svých.

Tam jiný! – Toho jistě chytím,

kde svítí jitrocel;

a juž se za ním v běhu řítím,

a na prstech – jen pel!

Tož raděj pustím se v ty davy

zářících bělásků –

Ó ne, dál víří kol mé hlavy

kams dívkám do vlásků.

Pst! V tom se opět jeden míhá

na rudém jeteli

a zlatý křídel okraj zdvihá

sám černě ztemnělý.

Ten bude můj! – Ó, chyba zase,

i tento nečeká,

jak duma v letního dne jase

jen tmí se z daleka.

A tak jsem utratil den, v stinných

jenž prouhách has a bled,

hle, motýlů tu zástup jiných

se tiše z vřesu zved.

Já za nimi se pustil hbitě

tam v alej, v náruč tmám,

a chytal rychle v svoje sítě,

až chytil jsem se sám.

Já chytil v konec dlouhé práce

– buďme si důvěrní –

pochmurné pouze meditace,

jen můry večerní.

Do rosné klesl jsem tu trávy,

v dál hodil rytmů síť –

Den vzplál, rej nový kol mé hlavy

jak v tanci: Chyť nás, chyť!