Či jsem já to?

Přichází doba lidské slabosti,

kde bojem umdlen jen po míru práhnu

a chvěji se, když v rány bolesti

své přežilé za hluboko zasáhnu;

tu cítím, že jsem přece dítě jen,

že i ty vrahy zrodil matky stén,

i ptám se, vidě hra že zoufalá to:

či jsem já to?

A skroušeně když v slzách roztopím se,

když v ňadra slabosti své udeřím

pln bázně, že se bolem rozkočím,

že dlouhou beznadějí usoužím se,

když jistou smrt jen vidím před sebou

a tisíc padlých světů za sebou,

zdá se mi, život hra že šílená to:

či jsem já to?

A překonám-li bol svůj, pouště se

do lůna lehkovážných radovánek,

všech trudů lékem vína sprostě se,

až milosrdný skolíbá mne spánek:

Tu zdá se, že se těším z života,

že vítaná mi sladká dřímota,

i zbírám ve snách perle, růže, zlato –

či jsem já to? –

A ze sna probudí mne sladký ret:

jak dítě poskočím a tulím v náruč svou

vždy věrné lásky družku milenou –

jsem blažen, zdali též jen na pohled?

ne, nezkalím si chvíli milosti,

žehnám tu dobu plaché radosti,

a nedbám, zdali zas mi všecko bude vzato:

či jsem já to?

A vykonám-li smělý dělný čin,

jenž otvírá i budoucnosti klín,

tu sám nad jeho velebností žasnu

a těším se; však rozdme-li se pýcha,

tu náhle výbuch plamenů těch hasnu

i žehnám dítě své, však ptám se zticha

s pobožnou nedůvěrou patře na to:

či jsem já to?

Tak v lásce, v žalu, v pýše, v radosti

má duše stále sama sebe hledá;

i poznám na vzdor spěchu ba i slabosti

osudné kolo že se zvrátit nedá.

Kdo sletí, rozžehnej se, dosavád

se držím, a kdo čeká na můj pád,

ať čeká: život můj mi stojí za to –

Vždyť jsem já to! –