Či láska má tě neděsí?

Ty’s malé ještě poupátko

a já již velký matky syn;

znáš slunce teprv drobátko

a já již chladný hledám stín.

Ty s úsměvem zříš na ten svět,

já odnaučil již se smát;

já s rozbitým se vracím zpět,

tvůj člun chce teprv v běh se dát.

Ty sotva srkla’s žití mok

a já již často jed v něm ssál;

ty díš: Dřív blaha mnohý rok!

já: Mír kéž hned mi pánbůh dal!

Tvé s rosou kalich květinný,

mé srdce číš, v ní lávy var;

mně číš rozbili v střepiny

a v hruď se rozlil krev a žár.

Ty studánka, já potok z hor;

já mladý muž, ty dítě jsi;

znám šírý svět, ty hruď svou skor:

či láska má tě neděsí?