Či nejsem cynikem...?

V požárech leta jsem spálit šel své smutky a své tísně –

života víno jsem píti chtěl na ňadrech Přírody matky, –

a šílené výkřiky touhy jsem změnit chtěl v úsměvu písně –

Od příšerné propasti zoufalství jsem divoce utíkal zpátky,

zděšeně prchal jsem z království Smrti, kam zbloudil jsem sveden –

Tu vyšla’s mi v ústrety, Ty mezi ženami jež jsi mi požehnaná

mně vzala’s za ruku a vedla mně útulně v života Eden.

Pak již jsem nevěděl o bolestech a v nitru plála mi jen rozkoš nepoznaná.

Na oltář duše Tvé jsem položil všechno, svou vášeň a své mládí.

V květech jsme hýřili bílých a rudých, písničky zpívali naivní a hloupé,

dívali v oči se bez slova, opilí teplem, jež k objetím svádí,

a cudně se smáli v těch hodinách čistého štěstí – – –

A je to přec jenom tak hloupé,

tak blouznivě mluvit o lásce, tak krátké, tak všedně, mělce snivé,

když je již po všem a když tě tak výhodně matka a teta teď vdává –

či jsou přec pravdou ta vzpomínek muka a nocí zoufalých výkřiky divé,

či nejsem cynikem, a Tys mi vyrvána a žhavou horečkou mi puká těžká hlava...?!