CICERO.

– Já zbavil obec římskou Catiliny!

V tom leží vše. Řím Romulem byl počat,

však beze mne by popelem byl, prachem.

Já zbavil obec římskou Catiliny!

Což barbarský mrak Teutonů a Cimbrů?

Marius hrubec na takové stačí!

Zlé Fatum zvrátí jenom velký státník.

Já zbavil obec římskou Catiliny!

A ty, jenž jsi mě nazval Otcem Vlasti,

ó lide římský, klidně můžeš spáti,

nad klidem Tvým bdí Cicero tvůj stále,

jenž obec římskou zbavil Catiliny! –

Oh, tak tě vidím lebko kudrnatá,

šedivá, velká, se zářícím okem,

s nějakým vtipem na rozšafných retech,

co levicí si držíš špičku brady.

A Catilinou holedbáš se ráno

a Catilinou holedbáš se večer,

v přátelském kruhu, v shromáždění lidu,

v senatě, všude: já a Catilina!

A pro jistotu spisuješ ty řeči

a o budoucnost dojemně se staráš,

by každý člověk věděl dokonale,

jak Cicero Řím zbavil Catiliny!...

Žvatlavý starče! Zatím sedmero hor

se chvělo hrůzou z gigantických bojů,

v nichž lidé ze železa v sebe bili –

tys obec římskou zbavil Catiliny!

A Pompejovi Caesar vstavil nohu

na zchladlou šíj, a Caesar padl Brutem

a Brutus Antoniem – ty jsi hlásal,

žes obec římskou zbavil Catiliny!

A Octavian, chlapec ještě, lapil

tě, nemoudrého starce, do svých sítí

jak rybář lapí rybu pošetilou –

tys obec římskou zbavil Catiliny!

Ó státníku, a najednou jsi viděl,

že mocní jsou tu, a že zachtělo se

jim hlavy tvé, však hlavy bez trupu –

a tys přec zbavil obec Catiliny!

Jak tohle přišlo, jistě sotva chápals.

Tys věděl jenom, že je nutno prchat

a v děsných nocech prchals, bědný psanec,

jenž obec římskou zbavil Catiliny! –

A sotva chápals, když jsi z nosítek svých

vystrčil hlavu chtěje ptát se něco – –

proč v seschlou kůži krku meč ti zajel – –

vždyť zbavil jsi přec obec Catiliny...