Cid v práci.

Vstal od modlitby Cid a jitro vzplálo.

Než na kůň sed’, juž proti němu stálo

víc nežli tisíc Maurů, obzor celý

se oštěpy tměl, ale sotva zřeli

jej na koni a chochol přilby jeho,

jak Iblise by zřeli, ducha zlého,

se obrátili v útěk nepořádný,

a v běhu tom se nezastavil žádný,

v kotoučích prachu skryl se muž i vůdce.

Děl Fadrik Cidovi: – Nač nyní v půtce

bys pokračoval, nech je a jdi domů,

jsi vítěz bez boje, blesk beze hromu

tak řádí rovněž, k čemu bitvy vřavu?

Cid odpovídá hrdě vztyčiv hlavu:

„Co zásluhy mé na tom? Stejně vrabci

tak prchají před strašákem, jejž chlapci

v sad nalíčí, kde zlaté broskve zrají.

To vyhrála by péra má, jež vlají

hrou větru s přilby, meč můj o tom neví.

Toť jako papež byl bych, jak se zjeví,

ten rovněž myslí, že juž zázrak dělá.

Já pracovat chci, to má moudrost celá!“

To řka na Maury hnal se krupobití

jsa podoben, jež v horách stádo chytí,

je dohonil a krutou utkal sečí.

Ve mrtvol stohu větší byl a větší,

jak věž, nad moře proudy jež se vznáší,

je rozráží, až ku hvězdám se práší

pěn chumáče. Juž ku poledni táhlo

a Fadrikovi dávno v hrdle práhlo,

a proto k Cidovi děl: – Povinnosti

své vyhověls, je ušetři, máš dosti

na dobré polovině zbitých vrahů.

Jak anděl třímající soudu váhu

Cid zvednul meč a dál jím bušil v davy

řka, po kolena v krvi, pohrdavý:

„Co posud sved’ jsem? – Pár tu leží zbitých

a pár se potácí much vedrem zpitých,

to svede rovněž král, Cid musí více.

Jen troup od díla prchá polovice,

muž v dno číš vyprázdní i toulec s šípy.“

A znova zuří boj a krev zas kypí,

a hlavy lítají od kletých trupů,

psů krmě vítaná a lačných supů,

a z černé krve nevěrných se kouří.

A Cid se nezastaví, roven bouři,

meč jeho jako bleskná fičí střela,

kde věrná Babieça zařičela,

klín otvírá se v řadách, smrt tam vjede.

A slunce na západě v mraky šedé

svůj purpur skládalo a v stromech ptáci

juž ztichli, a tu ve své hrozné práci

nad posledním z psů Maurských Ruy Diaz stanul;

když dobil ho, pot s čela jemu kanul,

jej železnou si utřel rukavicí,

meč v pochvu zarazil a s klidnou lící

děl zvolna hlasem chraptivého hromu:

„Teď teprve jsem hotov, pojďme domů!“