Cigán.

Pospěš si, hochu, dřív než hlad

z těla mi duši vypoví,

bystrý zrak tvůj a rychlý krok –

snad rámě tvé cos uloví.

A mladý cigán vyskočil,

a ze rtů zazněl divý smích:

„Hoj, proklatá to brloha –

těch lotrů srdcí kamenných.“

A jeden skok a jeden cval,

jak s větrem chtěl by závodit,

a prstama si zalusknul,

jak byl by cigán tím již syt.

Ve městě bylo tmavo již;

jen cigána zde svítil zrak,

a měsíc jakby zahanben

ukryl se před ním v hustý mrak.

Ve městě bylo ticho již;

jen z hospody ryk zazníval.

Zde cigán krok svůj zastavil

a divoce si zazpíval.

A sotva vstoupil do dveří,

již hosté známou naň notou:

„Vyhoďte toho tuláka,

ven se zlodějskou holotou!“

A cigán máchnul nožem kol,

hosté se dali do skřeku,

a cigán zrakem zajiskřil

a obrátil se k útěku.

A jeden cval a jeden skok,

hoch nazpět k matce utíkal,

a za ním hostů divý řev

a zbraně hluk tmou pronikal.

Kol dvorce pádil do polí

a pes naň uvnitř zavířil,

pán dvorce okno otevřel

a na cigána zamířil.

A rána nocí zahřměla,

a mladý cigán zaskučel,

za ním na blízku hlídky dav

co smečka vzteklic zahučel.

Tu vyrotil se zástup ven,

a mladý cigán k zemi kles –

co v hospodě byl ukradl,

to staré matce nedones.