Cigánka.
Já bych si přála cigánkou být!
To oko temné jak noci stín,
ložisk uhelných nejhlubší klín,
v oku tom svůdném čarovný svit,
mámící jiskra, démonský blesk,
a závoj ten černý hedvábných řas,
po šíji vlnících kadeří lesk,
jak peruť havraní temný ten vlas –
ta ústa planoucí, ten vábný ret,
jako krev karmínu, pivoňky květ –
ten pleti snědé cizí ráz,
a souměr údů bujných kras. –
Já bych si přála cigánkou být –
ve blahé svobodě volno mi žít;
bytem mi přírody velebný chrám,
krovem ten blankytu vznešený stan,
a ložem vonného mechu mi klín,
temného lesu mi příkrovem stín,
nade mnou hvězdiček kmitavý lesk,
ohniska táboru přede mnou blesk –
večerem tichounký vznáší se mír;
tu zazní kouzelný nástrojů hlas,
hudba to cigánská, pojem všech kras –
přes měkký koberec, lučiny květ
vznáší se nohy mé kouzelný let,
divé to kroužení, vášnivý spěch –
až smysly opojí čarovný vír. –
Nový než za horou zrodí se den,
dále zas béře se cigánský kmen
a v země krajích onť domovem všech;
a mila je každá světa nám čásť,
všude mi domov – a nikde – vlasť! –
Já bych si přála cigánkou být –
temnou děj minula rouškou mi skryt,
báječná věsť mi jen z předvěkých dnů
jak luzné pohádky dětinných snů.
Tam, v půli slunko kde svůj staví běh,
Nylu proud bujný svůj kde vlaží břeh,
staveb se ohromných k nebi pne výš –
tamo mých praotců bývala říš;
na jejich šarlat se ramenou stkvěl,
a vínek královský kolem jich čel. –
Však bouře zmítavé minulých dob
předčasný slávě té ustlaly hrob,
to plémě královské; vznešený rod,
opustit musil vlasť i Nylu brod,
cizincem po všech má krajinách slout,
anto trůn dědičný právo mu ždát,
o chleb má prositi u cizích vrat,
an krve královské ve žilách proud!
Věky však určený kdy přijde čas,
převratné bouře žár vznítí se zas,
ta sláva cizincův, ta klesne v rum,
z rumů těch nový se povznese dům,
na rumech nová zas vykvěte říš,
slávy své k oblakům povznesouc výš,
a trůn nám dědičný dán bude zpět,
vínkem se věčně náš rod bude skvět –
o, této vznešený naděje cit –
já bych si přála cigánkou být! –