Cigánovy housle.

Přitisk housle k bílé bradě,

přejel struny slačíkem:

rozpěly se slavíkem,

tichly se vzlykem.

Vpadl cymbál bujně, mladě,

strh je ve svých zvonků tlum,

hned však nový v strunách šum

proletěl zas dům.

Ha, v jaké se slačík vnadě

na strunách teď prohýbá:

slzy kde, je vylíbá,

vzdechy skolíbá.

Ale hned se svíjí, hádě –

tmí se s huslařových řas;

ze strun ryk se rozetřás,

až pak v stoně zhas.

Opět struny ve souladě

v cymbálu zní teskný zvon,

zní jak v smutný něčí skon,

kvílí na pokon.

Pláčou jako máť, kdy v zradě

opouští ji vlastní syn,

a bůh vida jeho čin,

nezvedá svůj klín!

Jaká síla v tonů vládě!

Trnou staří zemani

v pouta strun těch sjímaní –

slyšeť vzdychání...

Hlavy chýlí pohromadě

bez vůle se, bez moci;

tu tam rtové šepocí:

„Žal nám, otroci!“

Skončil cigán bradu hladě,

rozhledl se do kola,

z očí pýcha plápolá:

„Kdo mi odolá?

Haha! král jsem v cizím hradě –

hle ty panské slabochy!

Jak je tlačí za kochy

moje vrtochy!“

Sebral stříbro smotkou čadě,

stisk zas housle pod bradu – –

Toč se, toč se k úpadu,

smečko proradů!