Cigánovy housle.

Veselo dnes v bílém zámku,

zvučí cimbál, hučí dudy;

starý magnát mladé chase

vyvalit dal plné sudy.

Hlučno v síních, hlučno v chodbách,

tanec šumí po nádvoří,

v zlatých číších od Tokaje

rudé víno krví hoří.

Aj tu cigán! vítej, brachu,

neboj se, že’s polonahý!

feny spí – pán důtky ztratil,

zahraj skočnou od podlahy!

Cigán hraje – z první struny

ostrých tonů roj se valí,

každý ton jest žhavou jiskrou,

každá jiskra srdce pálí.

Zní to jako nářek divý,

praská to jak v ohni proutí,

myslíš, struna každou chvílí

musí se juž přetrhnouti!

Hýká to jak vichr v skalách,

jemuž hromy ve zápětí,

z hlubin se to sápe vzhůru

a na druhou stranu sletí.

Divoce a v plném proudu

teď to jásá, hraje, zvoní,

takhle větrem šírou stepí

beťar lítá na komoni!

Tiše teď a utajeně,

jak by had se plazil travou –

táhlé vytí, jak by vlci

sběhnuli se v rvačku dravou.

Slyš! – teď nůž si někdo brousí...

jiný zvuk v to žalující...

divý šum! – jak hejna kání

letěla by k šibenici.

Slyšíš je, jak tepou křídly,

o mrtvé jak rvou se tělo?

V tom aj, což to jemným kouzlem

v satanský svár tonů vjelo!

Třetí struna síní zvučí,

samé zvonky, samá něha,

někdy to jen bleskem kmitne,

který z oka lásky šlehá.

Lká to zpěvem filomely,

hoří to jak v číši víno,

jak by klesnul mladý cigán

ve objetí cigánčino!

Touží to a rozplývá se,

tváře žhnou a práhnou kosti

marnou tužbou, palnou něhou,

divým ohněm žárlivosti.

Teď jak cinkot zlatých číší,

v to jak ryky bujné chasy,

a zas nářek, jak by někdo

bil se v čelo, rval si vlasy.

Čtvrtá struna teskným stonem

odpovídá pláči tomu

hlasem zvonu, v jehož zvuku

mrtvé tělo nesou z domu.

Úpí jako vichr plání,

když se zpozdil v noční době,

ztrácí se a šepce temně,

jak by mrtvý mluvil v hrobě.

Divý výkřik! – každá struna

teď se chvěje, pláče, výská!

Cigán tiskne housle k srdci,

oko jeho divě blýská!

Dohrál. – Půlnoc... chasa zpita,

nad číší jen magnát kývá:

„Divá píseň... pověz, brachu,

co ta každá struna zpívá?“

Rozhlednul se cigán kolem

po zpité a spící chase,

cos jak ohlas houslí jeho

chvělo se mu v měkkém hlase.

„„Velmožný pán sotva věří,

že můž’ struna míti duši,

na mou věru, co si myslím,

hněv i ples můj struna tuší.

Matku měl jsem, dobrou matku,

bůh ví, jak mne milovala,

z hladu jen a z lásky k lidem

hádala a čarovala.

Chyt’ ji magnát z dlouhé chvíle,

na rožeň ji napích’ živou,

jaký div, že moje struna

pláče pro ni písní divou!

Měl jsem bratra – dobrý bratr

beťarem byl, jak to bývá,

nevím sám, proč na oprátce

teď se bratr větrem kývá.

Věru, dobře se mu stalo,

říkávám sám v mnohé chvíli,

leč ta moje hloupá struna

za ním stále lká a kvílí.

Ženu měl jsem – posud vidím,

jak se rdí a jak se zdrahá –

nadarmo! ha před magnátem

čardáš tančí polonahá!

Za ruměnec její tváře

dal jí hedbáví a zlato...

Staré bajky! milý pane,

líp juž nemysleti na to.““

Domluvil a housle hladil,

usmál se a k dveřím kráčí...

„Stůj a řekni,“ zahřměl magnát,

„co zpěv čtvrté struny značí!“

Stanul cigán, ušklíbnul se,

zahleděl se oknem k nebi:

„„Toho věru velmožný pán

více nemá zapotřebí!““

Zmizel – magnát běží za ním,

budí chasu po nádvoří,

budí – ale než ji zbudil,

se čtyr stran juž zámek hoří!