CIHELNA

Zelený samet, jímž se tu půda opásala,

kdos kdysi přišel protrhnout neurvale

a trhal dále

a zasadil ránu prsům, jež panenská se zdála,

a rozjitřil ji, až země krvácela,

na onom místě roztrhaná zcela.

Bylo jich několik, žebráci to byli

a urputně vyhlíželi,

jako by z tohoto místa, jež obnažili,

do středu země vniknouti chtěli.

Zatím však jen se prokousali na žlutou hlínu

a naházevše náspy zřídili boudy a pec

a jali se pohodlně jak v mateřském klínu

dělati materiál pro lidskou klec.

Zeleným sametem cesta jde do údolí

a do úvozu, jenž plavými vede poli.

V zeleném sametu červené střechy svítí,

krvavé okraje nezacelené rány,

jež stále se nítí

a roste na všechny strany.

Nasáklá hlína však časem zřítí se na někoho,

jako by lidské ruce země se mstila

za to, že ránu jí zasadila

do těla milostného

a její půdu v protivné věci mění,

jež na ni se vrhají jak saranče na osení.