CII. Na pustém břehu moře kdesi na severu

Na pustém břehu moře kdesi na severu

jsem náhodou byl svědkem – den již mizel v šeru –,

jak na hřbitově prostém kladli muže v zem,

jejž příboj, Bůh ví odkud, zavlík’ sem.

Dav žen a dětí pouze. – Muži v moři kdesi

o sousto výživy se rvali s proudů běsy.

Kněz šedovlasý shrben řečnil nad hrobem

zde neznámého plavce, jejž příboj zavlek’ sem:

„Ó neznámý ty bratře, proudů jejž bouř divá

sem vrhla, hrstka hlíny jediná ti zbývá,

my neptáme se, odkud jsi vyjel, kam jsi měřil,

nevíme, jakýs rodák, ni v jakés bohy věřil.

Jen tělo zříme chladné s hrůzou pospolu,

jak příboj strhl tebe snad až od pólu,

jak hnal tě, rval tě, dral tě bouřnou řekou, –

a jediný ví Bůh, kde pro tě slzy tekou!“

To domluvil a hroudy duněly již temně

na vyvržence moře, na cizí dítě země,

a stíny táhly již, jež vesmírem se vlekou...

Ó, jediný ví Bůh, kde pro tě slzy tekou!

A mlčky šel jsem dál a v neznámo se řítil,

to kněze requiem jsem v hloubi duše cítil,

a smutek hluboký mne ztopil valnou řekou –

Ó, Bůh jen, Bůh to ví, kde pro mne slzy tekou!