CIII Březnové slunce už by hřáti chtělo,

Březnové slunce už by hřáti chtělo,

přikouzlit smaragdový růměnec

na šedé tváře, na vrásčité čelo

kraje, jímž chodí smutný milenec.

I dobrým ptákům plným snubní něhy

se živel sladký dere z hrdélek,

vždy znova škrcených však zlými sněhy

a dechem zamrzajících zas řek.

Mstivými vpády navrací se zima

ač přemožena znova do kraje.

A my jsme ti, jimž jihomořské klima

se do snů touhy rdí jak naděje.

Zápolí křehké jaro s nepohodou

jak žebrákovy touhy s chudobou.

Nakonec země s nebem výsknou shodou,

a jaro provede zas přec jen svou.

Však žebráci, jak dříve zimou lysou,

teď jarem půjdou se svým břemenem.

Žebráci dvakrát světem trestáni jsou,

a více svými sny než chudým dnem.