Cikada, hvězda a barvínek.

Cikada pěla na uvadlé sněti,

ve slunce žáru bez ustání pěla,

a její píseň toužně, sladce zněla,

až suchá snět se jala rozvíjeti.

A brzy v list a květ v motýlů změti

kos přilít’ smavý, lkavá filomela,

a suchý kmen byl besídka juž celá

a přišly Musy, Láska, Amoretti.

A nastal život, jím kmen zvučel starý,

zněl dívčí smích a vřely ňader žáry,

když píseň sdružila se s rukou dělnou.

U vás i u nás stal se zázrak jeden,

v kmen suchý nový mízy proud byl sveden

jen poesie silou nesmrtelnou.

A proto nám jak stará známá kyne

cikada s barvínkem, jejž hvězda kryje,

neb život je tam, kde je poesie,

jej ona jak máť děcko v náruč vine.

Ať dějů běh se v různé dráhy šine,

z Mistrala číše pokud oheň pije

a sílu trouver, potud národ žije,

neb slovo pravé písně nezahyne.

To cítíme i my ve srdce hloubi:

a zpíváme, ať třeba kol svět němý,

pod chladným nebem, jak vy v slunce žáru,

nás andělé dva kryjí perutěmi:

tož poesie s láskou k rodné zemi.

Těm z číše Mistralovy piju k zdaru!