Cikán na severu.

Dalná vlast, mé krásné Španěly,

Španěly jsou má rodná zem,

šepotá stinné kaštanoví

tam na Ebru šumivém;

růžová tam mandle zkvítá,

ohnivý tam hrozen zrá,

krásnější tam růže vítá,

skvělej’ luna pozírá.

Dlouho již sám světem putuji

od domu k domu poháněn,

nikde mne ale nesledují

oči touhy, lásky sen – – – .

Málo dal svět srdci mému,

s malým dárkem štvou mne zpět,

cikánu však osmáhlému

nechce nikdo rozumět!

Divná mne tu svírá mrákota,

lesk slunka mhou je zahalen,

a co si má duše šepotá,

z mých písní bodrých jen je sen.

Písně mé zlý osud schvátil,

smutně zpěv můj zavznívá:

„Do vlasti bych rad se vrátil,

vlast jen leskem oplývá.“

Nelze víc mi touhy néstí,

klam a strastí dává svět,

nechte si vše luzné štěstí,

jen mi vlast mou dejte zpět,

jen na jih do vlasti klínu,

jen do vlasti Španělů,

v kaštanův tam chladném stínu,

svou chci míti mohylu.