CIKÁNI.

Nad ohněm kotel. Starý cikán kouří

a žena, děcko u prsu, zří v plamen

pohledem tupým. Polonahé děti

ve škarpě válí se, co velké oči

se dívají, kdo silnicí se blíží,

jenž moh by požádán být o almužnu.

Vůz se špinavou plachtou stojí stranou,

a herka vychrtlá tak kloní hlavu,

jak šeptala by holé zemi tiše

života bídu. Četníci dva blíží

se od vesnice. Na bodácích, přilbách

jim blýská červencové žhavé slunce,

a jdou tou rozvážnou a pevnou chůzí,

jak chodí spravedlnost. Děti vlezly

pod plachtu vozu, cikánka jen těsněj

přitáhla nemluvně k té chudé hrudi,

a cikán zírá s chvějnou resignací,

vstříc příští chvíli. Přišli. Krátký výslech.

Slepice v kotli... ukradl ji právě...

a již jej odvádějí.

Romantiko,

sny nade všemi cikánskými verši,

jak psal je Puškin, Vrchlický a Lenau,

buď s bohem, s bohem! Bodáky se lesknou,

a cikán mezi nimi svěsiv hlavu

jde šouravě, leč četníci jdou těžce

a neúprosně jako přísný Osud.