CIKÁNI.

Sníh zmizel se strání, a jarní večer líně

si lehal do polí, jež neoseta ještě

se táhla přede mnou; však potok v úžlabině

byl dosud rozvodněn, neb vypil jarní deště.

Vůz v mlze černal se. Hubenou zřel jsem herku

se v trávě pasoucí. Mhou oheň zticha dýmal.

Kouř lezl po zemi. Na houni blízko štěrku

kluk ležel cikánský, a vedle táta dřímal.

Hrál někdo na housle, do polí jenž si vyšel,

a pole voněla a brambory tam pekli.

Kůň hlavu pozvednul a zařehtal, jak slyšel

ve vzduchu jásati divoký čardaš vzteklý.