CIKÁNKA NA VSI

Nehněvej se – noc je černá ještě jako ty – má milá,

že tě bouře mého srdce probudila.

Kdo tě probudit má – ne-li moje píseň?

Kdo by to byl – jiný? Řekni, moje milá!

Tmavá jsi, a přece nad sněženky bílá..

Kdo směl rozproudit v tvém srdci černou tíseň,

která se tu všady rozvlnila,

rozlila – rozumu spát nedá,

každý ve vsi volá: Běda! Běda!

A ty – co si myslíš, strašná milá?

Co si myslím? Kdopak myslet umí?

Myslíš hloupý, že hned porozumí

srdce srdci, člověk člověku – a pak

ptáku v hnízdě sedícímu roztoulaný pták?

Můj svět je přec – můj.. a co je to svět tvůj?

Na to, že mám křídla, povždy pamatuj.

Den je den a noc je noc – a jedna z nich je pro tebe.

Ó, neboj se, můj Sione a Tábore a Orebe!

Mou duši lapit chceš? Chceš říci: Má je! Má je!

Má vlast – můj sladký, bílý – můj stín.. jsou Himalaje.