CIKÁNSKÁ VES

Ten kout má pověst, ztracená to ves.

Toť romantika v konci krajů kdes.

Chalupy, poloprázdná obydlí,

v nichž nikdo nevytrvá, nebydlí.

Kočovný národ přijde, odchází,

zříš koně, vozy, kotle na hrázi.

Cikány černé, pestře hadry plát

jich žen, puch od ptáků je, od zvířat,

tu kolotoč, tu panorámy vůz,

tu od mrtvolných figur chlad a Mus.

Jeť cháska dobrodružná, tulácká

a dětí kupa s nimi skotácká.

Vždy mezi vozy děti cikání,

neb s kočkou, psem se válí po stráni.

Lenoši, opilci a kramáři,

zloději, žebráci a svrabaři

tu často všecko své si vymění,

buď sňatkem divokým, návratem z vězení.

Tu pod vesmírnou noční oblohou

uslyšíš houslí duši ubohou,

řvát orkestrion, cymbál tepat víc,

žhnout uzříš oči dětských tanečnic

a ruce křížiti se nad šály,

jak paličky divočej klepaly...

Leč nejčastej' je ticho, v chalupy

zapadlý kraj ten smutek nakupí,

neb pod holými vrchy potok mdlý

se plouží vyschlý, v zem jak propadlý,

a tichem, jak když prst dáš na ústa,

vrbami potok celý zarůstá.

Ó vrby! k nesmírnému žalu zakleté!

Ten divný smutek věcí zbásněte.