Cikánské děvče.

Cikánské děvče v lesním táboře

jak surových tu postav dřímal sbor

a nad ní posněžený tměl se bor,

a hvězdy sněžily se nahoře.

Jak ze sna stýskla žena, zaklel choť,

a odkojenče bylo jako sníh: –

zaslechla hlahol zvonů dalekých,

jak zaleh’ v les a volal na ni: „Pojď!“

I zvedla se, a bosa, ve hadrech

šla lesem, plání, klesla, a šla zas,

kde volal ji ten zvonů velký hlas,

až uviděla temno lidských střech.

A ke kostelu šla, kde jasný svit

se z oken lil a lidé se všech stran

se sešli v noc, kdy narodil se Pán;

– však ji do chrámu nepustil ten lid.

I zůstala, kde z kostela ta zář

na mnohý bílý dopadala hrob,

kde klidně spal i pán i jeho rob

a k železným tam vrátkům tiskla tvář.

A v kostele k oltáři přistoup’ kněz

a od varhan i zpěvu chvěl se chrám:

„Spasitel světa narodil se nám.“ –

On narodil se, – ale kde je dnes?

On nebyl tam, kde jeden pěl, ten spal,

a jiným led z tvrdého srdce tek’

dnes na mžik přes líce; – On u vrátek

tam s ubohým cikánským děckem stál.

A s půlnoční když lid se vracel zpět,

zas na svých tisíc zmrzlých, tvrdých cest –

On tam, kde miliony bílých hvězd

zářily věčně, – děcko své si ved’.