Čím byla jsi mi, svět by nepochopil,

Čím byla jsi mi, svět by nepochopil,

a proto světu zatajím to rád –

jen když Tvůj pohled v oko mé se stopil,

když na čele jsem dlaň Tvou cítil hřát.

Svět možná řekne, že je toho málo,

a neuvěří mému nadšení –

však nám se přece o nebi jen zdálo

a láskou svou jsme byli blaženi.

Nač zpívat světu, když se večer stmívá

a slunce lásky když v něm shasíná –

v mém srdci dále toužná sloka zpívá

a na Tebe si, duše, vzpomíná.

Tu vyzpívám jen Tobě, Tobě, Tobě

a před světem pak zmlknu navždy rád –

nám přece jednou ve společném hrobě

se o té kráse bude jistě zdát.

Svět možná řekne, že je toho málo,

a zapomene na nás za chvíli –

však nám i v žití o nebi se zdálo

a my své lásce tolik věřili!

A pohled Tvůj se v oko moje stopil

a v naše duše ryzí souzvuk pad’ –

čím byla jsi mi, svět by nepochopil,

a proto světu zatajím to rád!