Čím dál tím hůř!

Tam se Hronec kmitá v šeru,

slovenský to junák věru,

šumný, dříčný, plný zdraví –

od paty, až kde se hlaví.

V rokytné se šatí mlází,

stříbrem na vše strany hází

jak gajdošům zeman, spoře,

jako javor listím v hoře.

Není stříbro, čím on mrhá,

tisíce to slzí vrhá:

že ne bídám našim konec,

proto pláče šumný Hronec.

Tisíc let mít slzy v tváři!

tisíc let, to pěkné stáří!

Z těch na tisíc nových máme,

ruceli si nepodáme. –