Čím je ta láska...

Čím je ta láska v lidský život všední

a čím, když prchne, upomínka na ni,

víc nevím sám – v tom teskném zadumání

se dnes jen chvěji před ní.

To jenom dech – a přec v to ostré hloží

byl květem jarním. Umdleného čela

to byla první růže rozechvělá

a posvěcení boží.

Ah, jenom dech, nic víc. A přece stačí,

by po letech žár zašlý v oku vznítil,

by pak svou bídu dvakrát člověk cítil,

když vzpomene si v pláči.

Den jediný. A bylo to jak sadem

květ nejkrásnější, který vždycky rádi

do upomínek ztraceného mládí

ve zlaté listy kladem.

A jednou, až tu knihu rozevřeme,

jak bude nám, až ucítíme váti

z ní všecko to, co víc se nenavrátí

v to prázdné srdce němé?

Čím budou nám ty zlaté, drahé listy

v té knize nudné, potrhané, kterou

zvem životem? – a čím v tu mlhu šerou

hvězd prvních plápol čistý?

Čím bude nám ten úsměv drahých lící –

čím bude tobě, až svou dlaní hebkou

své první dítě zvedneš nad kolébkou,

má píseň žalující?

A přec, než navždy hlava mdlá se složí,

nám zbude dost v ta žití lada bědná:

ten úsměv tobě, mně ta růže jedna,

květ jeden v ostrém hloží.