ČÍM JSI?

Když soumrakem jarního dne

nad údolím rozsápe se hrom,

když z mraku v mrak

jako plamenný kyj

blesk jde z ruky v ruku –

nechť sesinaví má okna,

nechť strom se sklání a úpí,

tvé necítím vlády,

tvé neslyším písně,

ó Bože!

Kde první Člověk,

na svých opičích nohou

vrátký dotud,

jiskře, vbodnuté s nebes

v škubající se zemi,

božímu kopí, se klaněl –

dnešní člověk,

neohroženě krásný,

pevných ramen,

pyšného zraku,

bez bázně do oblak sáhl

a shledal

tvrdou zákonnost fata.

Když však,

odvěkou výhní rudý,

přijdeš k mé duši

a jako ohromný kovář

dmýcháš v mé nitro,

anebo, krutý, se založenýma rukama

hledíš v můj zoufalý chlad –

zde, ó Bože,

zde vím, že z dlaní tvých beru

život či smrt.