ČÍM MENŠÍ MOJE VLAST, TÍM VĚTŠÍ LÁSKA K NÍ!
Čím menší moje vlast, tím větší láska k ní!
Tím slovem mohlo pouze velké srdce bíti,
to slovo mohlo pouze z veškerých úst zníti
a z duše, která prosta všeho sobectví!
Čím menší vlast, čím chudší, tím je dražší,
však právě malá že jest, stokrát víc je naší,
a z této lásky již se jitra zoře skví!
Čím menší, milejší, tak sladká, bůh to ví,
a k srdcím přirůstá ti každým ňader dechem,
jak chceš se zapírej, ty cítíš „Já jsem Čechem!“,
a když to cítím sám, ať celý kraj tím zní.
Jest mimo nás, jest v nás, jest kolem všady,
a jako strážci od věků hor tu dlouhé řady
jí k obraně a vrahům nerozborné ční!
Ó sladko radost mít a sladko trpět s ní!
Číst v jejích dějin stránkách – to již epopeje,
číst v jejích mythů bájích – již se slza leje,
dlaň choulí na pěstě se a oko dumou tmí,
však vidět její hvězdy, hrady, vsi a města,
to triumfálné k odvetě otevřena cesta
a každičký krok v té cestě hlásá vítězství!
Jak obraz její všem ve srdcích pevně tkví,
nechť Čecha zhltí již kraj nehostinný, cizí,
ta chudá malá vlast mu z nitra nevymizí,
ten dumající hvozd, ta chyž, jež pod ním sní;
a zpátky, zpátky zas jej žene touha brzy,
tam zapomene vše, co zdírá jej a mrzí,
a dříve nestane, až rtem svým na ní lpí.
Snad že tak malá jest, tím nám jest milejší,
lze tak ji přehlédnout, lze tak ji obejmouti,
a tento lásky cit je vždycky luznější!
Je malá, maličká, leč skrytá v ní jsou zřídla
všech velkých duchů i rozletů všech křídla,
kéž sokolí jen vzlet a tužba pevnější!
A nechť i chudí jsme, vždy zůstaneme sví!
Dát mozek – málo pro tu milovanou,
dát srdce – málo pro tu k smrti štvanou,
dát sebe – jediné jest lásky tajemství!
Ó, dejme všichni sebe drahé matce,
ať jednou po mechu se jde jí sladce,
ať vposled řekne si, že o svých synech ví!
Čím menší moje vlast, tím větší láska k ní!