Čím rozloučení je mi hořkost, žal,

Čím rozloučení je mi hořkost, žal,

jež zmučily mé srdce i mou skráň,

když ve vzpomínkách, Fauste, žiješ dál

jak v dětské duši, kterou mocně jal

kdys první dojem, jarem vzkvetlá stráň,

les, který první ostružiny dal.

Co znamená, že při mně nežiješ,

když v srdci srdce mého dále dlí

tvůj duch i bytost tvá a nesetlí

tam jako v rově, když v něm dožiješ

ve věčném mládí, které neumdlí

v tom žití, s nejdražšími mými sny. –

Tak jako keře pýcha, co rok kvést

a poupaty se zdobit v bujnosti,

tak já mám vzpomínek svých hojnosti,

v nichž Faust mi, jako dříve, druhem jest.

A stává se mi, když se pomodlit

chci duší k Bohu, vírou soustředit

se celou ku vznešené moudrosti –

že na Fausta dřív musím pomyslit.