Čím šumí lesy.

Čím šumí lesy, ptáš se, duše drahá,

kdy v steré harfy borovic a jilmů

zasáhne vichr neurvalou rukou?

Jen jedním šumí slovem, šumí láskou.

Hvozd pravěku stál, velebný dom Boha,

stál v slunce žehu, v měsíčném stál stříbře

a nepohnul se, ptáci s chvostem zlatým

jak padající hvězdy haluzemi

se míhali, zvěř šustla plachá klestím,

však velkých stromů koruny ty tiše

bez hnutí čněly v mlčenlivé nebe,

jak zpěvné rty jich tížila by kletba.

V tom náhodou dva šli kol milující,

tak mladí oba a tak oba krásní,

tak smaví oba a tak šťastní oba.

Stín pravil: Pojďte blíže v moje klenby!

Mech pravil: Rychle padněte v mou náruč!

Pták pravil: Dva jsou, zrovna jak my v hnizdě!

A poslechli a zašli v stíny lesní

a poslechli a usednuli na mech.

On sklonil hlavu v její plná ňadra,

jí objal šíj a sladké jakés kouzlo,

půl tajemství a polo zjevnou pravdu

jal šeptat se jí v perleťové ouško,

až zarděla se pod záplavou sladkou

jak nebe večerní, kdy zajde slunce.

A co dál šeptal, třtina jitrocele,

jež u nich stříbrným se chvěla klasem,

ze sympatie zachvěla se tiše

a začla vánkem kolíbat se snivě;

ten šelest chytly keře čilimníkův,

v jichž snětích dřímal Danain déšť zlatý,

a šelest rost, hloh jemu odpovídal,

pak habr, dřín, pak mladé svěží břízy.

Všem náhle bylo do zvěstí a šeptu

a z mlází po šedivé bradě mechu,

jenž chvěl se bukům z rozjízvených větví,

to vyhouplo se do koruny jejich,

že začly třást se, až se rozepěly

a začly šumět první sloky básně

té nekonečné, již zpívají lesy.

Zda věděl jitrocel, co šeptá mechu?

Zda věděl hloh, co čilimník mu šeptá?

Zda znala bříza, co povídá habru?

Zda habr věděl, co povídá bukům?

Co borovicím, klenům, vazům, dubům?

Kdo odpoví? – Však v jednu velkou báseň

teď spojily se všecky hlasy lesa

a zněly, pěly, vřely, hřměly spolu

jak milujících šepty sladkozvučné,

ve políbení sladší přešly ševel,

v živůtku rozpjatého tichý šelest,

ve krajek roztržených ostrou notu,

ve sladký výkřik: Má jsi, má jsi pro vždy!

A nad jich hlavou prostorem dál k hvězdám

se poprv nesla velká píseň lesů,

tož píseň života a píseň lásky.

Teď věděl každý strom i keř i trávka,

proč roste, bují a se těší slunci,

teď našly slovo tisíceré rety

všech listů zelených ve spleti větví

ať u kořene, ať juž na vrcholi,

kde v kšticích sedí posvátné jim jmélí,

teď zpívalo vše, neb vše znalo život

z prostého šeptu duší milujících

a z ševelu prvního políbení.

Nad hlavou jejich poprv v celé síle

a kráse zněla velká harfa hvozdů,

ta stozvuková, jejíž valné sloky

je hluboké a slavné oddychání

a jejíž rhytmus zvedá se a padá

jak obnažené prsy krásné ženy,

jež křičí: Láska! šeptajíce: Úkoj!

Tu náhle v této hymně tisíceré

skráň zvedli oba šumem vyděšení,

jí v sladký obličej vlas zlatý padal

ve rozpacích a rty se v bázni chvěly:

Ký hlahol to a jaká divná hudba?

On polibkem zas její stlumil bázeň,

v tu nekonečnou lesů symfonii

o notu víc dal – věř mi, od té chvíle

jen tajem lásky šumí velké lesy.