ČÍM VÍCE TRPÍM...

Čím více trpím, tím se více směji,

a Bůh mi odpusť, je-li to snad hříchem,

když v bolesti a muce, beznaději

své duše pláč tím přehlušuji smíchem.

A duše pláče často dětským stonem

pro touhy marné, nedostižnou metu,

ó, jen se smát, vše grimasou skrýt honem,

co po tom všem, co trpíš, celkem světu!

A duše pláče, jako vítr kvílí

po letech zniklých, po snech, které přešly,

ó, jen se smát, co stačí tobě síly,

a nežebrat jen o soucitu grešli!

Tam doma – ano. Na klín staré matky

neb na hruď teplou milované ženy

lze dáti hlavu přes vše světa zmatky

a drahou rukou tlumit vzlyk a steny.

Tam nechť se taví láskou ocel tvrdý

a slza v oku neskrytě se blýští,

však úsměv na rtech, veselý a hrdý

jde gladiator pevně k zápasišti.