Čínská zeď.

Chraňme svoji bytost ryzí,

pěstujme jen vlastní ráz,

ani jedna vlnka cizí

nevnikej za českou hráz,

v dumě, citu, žití, mravu

vlastní duch nás veď –

od Krkonoš za Šumavu

stavme čínskou zeď!

Vážně volají tak jedni,

v posměchu zas jiných ret.

Jak se nesmát? Nezabední

žádné chtění český svět.

Lidstva příboj mnohé věky

bil k nám jako teď,

nezastaví jeho řeky

ani čínská zeď.

Pokrok člověčenstva kácí

všechny sloupy pomezné

a moc žádná neodvrací

let myšlénky vítězné,

vniká do všech konců světa,

marna zápověď,

křídlem gigantickým smetá

každou čínskou zeď.

V ušlechtilých plemen četě

starým vojínem náš rod;

nuž, jen dále k velké metě

chvátej s nimi o závod,

ve všem dobrém, krásném všude

jim se rovnat hleď –

líp’ to národ chránit bude

nežli čínská zeď.

Kdyby těsný svazek minul,

jímž se tulí v lidstva kmen,

zakrsal by, ztrnul, zhynul,

svěží mízy pozbaven,

vyrván z větví družných klínu

jako suchá sněť:

věnčila by druhou Čínu

naše čínská zeď. –

Ale ztápět v cizí proudy

každý znak své bytosti,

zhrdat vším, co z rodné hroudy

vlastní síla vyrostí,

lapat za to bez výběru

každou cizí smeť:

to je bláhovější věru

nežli čínská zeď.

Hajme sobě v lidstva ruchu

vlastní barvu, vlastní zvuk,

vlastní pečeť svému duchu,

svému srdci vlastní tluk,

bytosť vlastní neudavme

jiným za oběť,

kolem té si pilně stavme

nerozbornou zeď.

Základem však samobytí

nebeský dar jazyka,

z něho zkvetá všechno žití,

bez něho vše zaniká; –

nuž, kde bouří vztekle k němu

dravých proudů změť,

stavme, navzdor smíchu všemu,

stavme čínskou zeď!

S rody všemi nechť nás pojí

svazek blahodějných snah,

ale tam, kde zhoubu strojí

vlasti, řeči chtivý vrah,

na té straně lačnou vřavu

přehluš odpověď:

Od Krkonoš za Šumavu

stavme čínskou zeď!