ČÍNSKÝ LETOPISEC PÍŠE:

Hle, paměť lidská jest jak půda země!

Pod slunce září, pod májovým deštěm

se odívává nejkrašším svým šatem

a úsměvem se dívá svojich květů,

však při studených větrech odhazuje

to roucho bezstarostné veselosti

a v smutku sněhu nevzpomíná více

svých usmívavých jarních dobrodinců.

Co ví se o Yn, nebes synu, v lidu?

Ctnost běžela jak poslík pošty zemí,

a lehce vládl lidem milovaným,

jakoby prstem v ploše dlaně točil –

ve starých knihách pod vrstvami prachu

se najde sotva jméno, ne však činy.

A v lidské paměti pak ani jméno.

A Ši-hoang-ti přišel. Tesákem se

a kladivem vbil do paměti lidí

a propast vylámal v ní hrůzyplnou,

z níž činy jeho věčně křičet budou.

Vrh na plody se, které vzrostly ze zrn,

jež Kong-fu-tse jak rolník v duše zašil,

a vytrhal je rukou necitelnou.

Dal ohňům strávit Ši-king, knihu svatou,

úl medný, kam nám snesly sladké pravdy

s květnatých strání žití pilné včely.

I Šu-king zničit dal, tu studnu věčnou

žíznivých retů, pramen neskonalý,

zkad ku koupelím voda čerpala se

pro duše znavené a znečištěné.

Na pět set literátů schytat kázal,

jichž srdce plála nadšením a pýchou,

a za živa je zasypat dal zemí.

– Jich těla mrtva jsou, však duše jejich

se vznesly v říši duchů, aby byly,

jak na zemi kdys, tak i onde, reky. –

Pěst jeho meč držela, štít pak rámě,

tak řítil zemí svou se. Pata jeho

jak do mravenišť zapadala tvrdě

do starých řádů rodin, měst i krajů

a ničila vše jako božstvo smrti.

Vrzala kola, řehotali koně,

a vojáci šli se šípy a luky,

a cesty prach za nimi v sloupech táhl.

Když domov o pouštěli, seděly jim

přílbice na bezvousých mladých hlavách,

když domů vrátili se, byli šedí.

A přišli jen, by znovu loučili se.

A kolem těchto děl svých zeď vystavil,

jež v dlouhé řadě k západu se táhne

a od západu k jihu. Hory, rokle,

údolí, řeky – vše se podvolilo

té práci z kamene a slz a krve.

Tam sova křičí v sosnách, liška, šakal

jdou za svým lupem. Po ní bdělý voják

přechází v zbrani, zíraje s té výšky

do krajin cizích. Ši-hoang-ti takto

z paměti lidstva k duši každé mluví,

jež po stopách jde minulého času.