Činžovní znělky.

Když k životu jsem spěchal s ideály,

jichž každý dost má, než ho pravda zbudí,

vypjal jsem tělo, s povznešenou hrudí

se díval ve prach, v kterém lidé stáli.

U brány osud zastavil mne z dáli:

„Tak nepospíchej! Hle! ti tam se nudí –

a pospíchali také! To je trudí,

že nemohou jít’ zpět, kde skočnou hráli!“

To zarazilo kroky, mladý plam – –

„Co za tvou radu, útěchu ti dám?“

„Měj v žití vůli – to mi za byt stačí – –“

Oh! vykročil jsem v život, vůle plný –

když jsem se chystal k činu, prachu vlny

se zvedly z druhých a mou vůli tlačí...

Měl velký byt: moh’, do které chtěl říše.

Vsi byly jeho, zámek, pevné hrady,

lid náležel mu – všeho dohromady

měl hezkou řadu, když se to tak spíše.

Měl peněz dost a světem jezdil v pýše

a v nádheře, by podle přátel rady

bohatství, roucha ukazoval vnady,

když v rozumu a srdci bylo tiše.

Dnes dějiny ho k soudu pohánějí,

že nezaplatil činže, jak ji chtějí,

že ztratil marně dobu života.

Že nezbyl po něm ani vlásek činu –

leda ta kletba bídy, mrtvých stínů

a chudoba, již rodí robota.

Ty, pane moudrý, kterýs máchnul rukou

a slovem lidi vyvolal jsi k boji,

své věhlasnosti, slávy svojí zdroji –

proč trpíš ty, co na dveře ti tlukou?

Jak psi tam kvílí, svíjejí se mukou,

bolestí, hladem, nemocí snad svojí...

Ty’s došel k bytu slávy – to dost stojí! –

co chtí s tou výčitkou svou hořkozvukou?

Hoď jim tam groš, ať ohřejí se krmí,

neb najmou byt, by odpočali sobě!

Co na tobě chtí? Sláva tvoje strmí

tak nad nimi jak slunce v denní době!

Co na tobě chtí? Kdo z nich něco ztratil,

když slávě své jsi za byt nezaplatil?

Pěknou si země chatu vystavěla

u moří, pouští, z plání, vrchů, dolů

a pronajala nájemníkům spolu,

jichž přišla na ni pro byt řada celá.

Ti namlouvali zemi slova smělá,

že splatí láskou, prací, prázdna bolu

že jimi zkvete štěstí ku vrcholu

a k spokojení, jež to štěstí dělá.

„Ne tak! To mnoho platu od vás pro mne!

Já spokojím se tím, když láska, práce

jak heslo přijde mezi duše skromné.“

A rozešli se. Žijí dobře, sladce,

sám sobě každý, každý chce mít’ víc

a neplatili žádný dosud nic.