CIRKUS.

Miluji jeho plakáty,

že vybuchují jako granáty,

že usmívají se jako holky našminkované:

tolik jim obdivují se malé i veliké děti,

přešťastné, mohou-li jen rukou je přejížděti,

v illusi života, jež prudce je ovane,

radostně zevlujíce.

Do města vtrhly,

v tabule návěstní brutálně znásilněné;

do dědin vtrhly,

zdi, vrata a ploty zapálily náhle,

životy rozněcujíce přikrčené

papíru bengály,

přes lesy, pole vytrubujíce táhle

poplašné signály.

Miluji jeho plakáty,

že jako lupeny padnou k nám, zaváty

s dalekých, cizokrajných stromů,

a lidi vyhánějí z domu.

A lidi přivolají v jeden den

k nádraží, před nímž nakupen

dav mlsný očekáváním plane,

až vagóny v pospas mu vydají

svět kočovný podobný mumraji,

slátaný pestře jak pokrývky z hadříků sešívané.

Tu špalírem diváků, z laciného kraje diváků,

všelikých lidí počestných a všelijakých všiváků,

jak travestie šírého života a tropické pohody,

jak triumf zchudlého krále přírody,

poklusem klučinu kluzském kobrtajíce po dláždění

s koni a mezky, zebrami, velbloudy, slony

černí a žlutí a hnědí lidé, míšenci, znetvoření,

s turbany, s jockeyů čapkami, s opicí na bujném pony

ženou se za město,

evropská karavana cizokrajných ukázek,

světem se motající pestrý provázek,

svinující se a rozvinující bezoddyšně,

srdce má nemocno, ale naparuje se pyšně,

neb davy zevlují.

A karavana hysterická,

profesionelní harlekynáda půl zvířecí, půl lidská,

s bílými vyceněnými zuby, s hatmatilkou cizí

na tlustých retech smyslnost nese svou,

řehtají koně a sloni řvou –

pod stany všechno mizí.

Tajemné, krásné a mocné jak chrám

za městem stany již stojí;

také by mohlo to býti ohromné zvíře,

šedivé, nemotorné, však vzácné, že bůh mladý sám

pro žízeň svou je dojí.

Miluji tyto stany,

že jako ženy v posledním měsíci jsou obtěžkány.

Pro lidi z činžáků, z baráků skrývají skvostný svět

v maštalích, v klecích, v šatnách, v skladištích,

šelmy a pestré věci a hubené krasavice

a koní, oh, koní dvacet, třicet, čtyřicet;

pět dílů světa setkává se v nich

a pojítkem jsou široké clowna nohavice.

Miluji tyto stany,

že večer jsou k prasknutí napěchovány

světlem a ruchem, hudbou, lomozem, křiky,

a jejich štěrbiny do tmy se nítí

jak vášnivé čepobití,

jak fontán světelných střiky.

A portál zářící křičí do dálky,

na šňůry navléká lidské korálky.

Zvon.

Na stěnách ohromné nálevky nesčíslné oči

kol písku manéže krouží jako v kolotoči,

a vzduch je tu zápachu krásného, divokého pln.

Anebo plujeme, koráb na Tichém oceánu,

se stožárů visí plachty a lana,

povětří chutná jak manna,

a na palubě je slavnost, jež potrvá k ránu.

Bouchají od šampaňského zátky,

šílenství kvapíku posedlo loď,

večer je bláznivý, večer je sladký,

má milá, pojď...

Cval koní a práskání biče

probouzí pudy a chtíče,

dychtivě vibruje chřípí, číhají smysly,

svět celý letí myslí.

Miluji biče svist a chocholů bílý smích,

když blesky vrhne dvanáct hřebců vzepjatých,

Japonců kroužící míče, slonů rozvážný um,

v němž minulost země melancholicky mimuje přítomnost,

velbloudů poklus, čikošů čardaš, šašků plesk a bum,

lvů řev a mrzuté skoky, krotitele ctnost,

jezdkyně valčík, povalující se bílé medvědy,

výstředních hudců frašku s psími nohsledy,

anglické girls, třeštící ovoce těl,

a jejich jek a skok a tanec tarantel,

siláky zubů, ramen a plic,

s visutých hrazd a kruhů let lidských vlasatic,

skřek místo ostruhy, polibky s výše

a ticho, když kolem sotva se dýše,

potlesk a hudbu.

Miluji cirkus.

Miluji jeho směsici

Evropou nepřetržitě kroužící

s lesky a blesky a třesky, s křiky a ryky, s trysky, skoky, zápachem,

že míjí jako divý sen nějakým šedivým dnem,

že je to brutální, živý ohňostroj

a o život smělý boj.

A miluji cirkus,

že na konec v srdci mi probudí chuť,

v stín kalné lucerny, do stáje vplížiti se,

ke plavé šíji velblouda přivinouti hruď,

jak tu tak odpočívá ten tichý kočovník,

a sníti, sníti.... pouště písky lysé,

bílou a hnědou karavanu, oasu, palmovník

a žhnoucí, ukrutné slunce....