CIRKUS

My přijeli jsme do vsi a rozbili tu stan,

kde vítr v plachty bije, je vzdouval se všech stran.

My znali jsme, co srdce se nejvíc dotýká,

a uměli se vloudit ve přízeň publika

a znali jsme, co třeba – lid naivně zvědavý

by horečně byl napiat za dlouhé přípravy.

A pomocníkem naším byl soumrak tesklivý,

jenž vyrovnává vášně a příkré protivy,

v němž pozoruje člověk jen tajných věcí chod,

jímž pohrouží se ve tmy jak do nehybných vod,

a vlivy nezbádané ho k tomu nutkají,

že řekne, co chtěl smlčet, co říc’ chtěl, zatají...

Tak z areny jsme vyšli. Náš průvod jako had

se fantasticky svíjel, až zůstal náhle stát

uprostřed tiché návsi, kde hrála kapela,

zněl buben dutě, hoboj, a trubka ječela

a málokdy se komu hnout smysly podaří,

jak učinili skutkem dnes pouzí šumaři,

neb tolik tajných ozvěn ve hrudi vzbudili,

že posluchači stáli jak touhou opilí.

I zřelo se, jak vzbuzen byl dojem nesmírný,

když naši hřebci vyšli jak blesky z konírny;

z nichž jeden grošovatý, jenž řičel divoce,

nes’ primadonu naši jak sladké ovoce,

jež neuzrálo u nás, však v cizím podnebí,

jež u vzácnosti chovat a střežit potřebí...

Nač jeden z mužů našich řeč impressivní měl,

jenž baret měl a togu jak soudní hlasatel.

...A mezi divou zvěří, jež jezdců nenosí,

i sloni těžké mysli jak sivé kolosy,

a řada modrých světel a lampionů kyv

náš prodlužoval průvod do klamných perspektiv.

Jak skrytou silou jatý a tuchou puzený

proud lidí zmlkle vcházel do naší areny;

ni v římském kolosseu tak mrtvý nevál dech,

tkvěl výraz ustrnulý a lačný v očích všech,

krev koní našich v žilách té chvíle perlila,

to nebyl pojem hmotný, však duše přesila,

jež rozkazuje žíti i padnout poručí

a štve je vášní slepé skrz plamen obručí.

Hra se smrtí to byla, již naši artisté

tu usměvavě hráli ve výši nejisté,

hra hazardní a smutná, všech nejtruchlejší snad,

kde život půvab dluží si od smrtelných vnad,

toť efemernost skvělá ve smyslu nehezkém,

smrt, zjevivší se na mžik před vzniklým potleskem.

A chlouba scény naší, ten cizokrajný div,

jenž úžasem jest pouze těch, kdo jej zřeli, živ,

ta exotická růže, jež hoří nejvíce

a omamuje nejvíc ve středu kytice,

na výši exkvisitní náš program pozvedá

a klade sličnou hlavu do tlamy medvěda.

Je plna hříšných svodů hruď její vzepnutá,

v tom, zatoužit jen po ní, tkví věčná pokuta.

Bič pere v boky šelem a v koňské slabiny,

neb otravné a hořké jsou její vavříny.

Pak ve vážnosti chvíle vtip hrubý utrácí

se hrobovitou tváří dva zvrhlí paňáci;

je, pokud pamět sahá, – v tom úděl prostičký,

co signum hanby lepit v tvář jejich políčky,

a proto jejich líce tak strašně zsinalá,

že lehčí možnost žití a víry neznalá.

Je po divadle. Ticho. Je klam v tom nějaký?

Zas hřebci stojí tupě bez per a čabraky.

Však ticho není tichem. Jen přelud pokoje,

neb ještě v nitru chvěje se výkřik hoboje

a ještě se řev šelem jak z hloubi provalí,

vzdech clownů nad životem, jejž z rubu poznali.

Jdou vesničané domů, svou každý v srdci tíž

a na západě zhaslém ni pablesk není již,

jen sem tam jako slza se hvězda mihotá

pro marnost uroněná a bolest života.