CIRKUS.

Ó Esmeraldo, vášně jaké plamen

mé srdce schvátil po tvém objetí?

Já šílím po doteku bílých tvojich ramen

a všecek úpím ve tvém zajetí.

Divoce tančíš před očima mýma

na koni vraném kolem dokola,

křídloma dravci bijí spoutanýma

a krev má sotva bouři odolá.

Nic nerozeznám, než tvou nožku svůdnou

v růžovém kmitu skokem balletu,

za tebou dám se na cestičku bludnou,

podoben předku svému princi Hamletu.

Pekelnou touhu vzbudila’s v mé duši,

za tebou bodnout koně na cestu –

vichřici krve rozum nepřehluší,

já budu tě mít za svou nevěstu.

Vlající vlas tvůj mrakem je mi jarním,

z tvých očí na mě blesky zasrší

a mladost svou zdali kdy nepromarním,

tvé lokty přilnavé mé blaho dovrší.

Oblačný fantom, letním jedeš krajem

neznámé cíle stíhat za lesy,

zlákán tvou láskou, roztouženým májem,

nepoznám v šeru skalní útesy.

Tak rozjet divě na zpěněném koni,

nedám své touze letět bezpečně,

nedočkav lože, které ze tmy voní,

naposled vzkřiknu k trysku úsečně.

A ztrativ náhle rovnováhu všeho,

sřítím se prudce se skal do temna,

do propadliště smrti bezcitného,

kde nepanuje vášeň tajemná.