Císař.

Byl jednou císař, mocný pán

a vládce zemí spanilých,

ten divnou touhou kdys byl jat

projíždět říše otců svých.

Zavítal v města, dědiny,

neminul palác, bídnou chýž,

až křížem krážem probrázdil

celičkou zbožných předků říš.

Družina jeho reptala

zmírajíc nudou, znavením –

tu nenadále octla se

pod chmurným státním vězením.

Rezavým klíčem otevřel

skřípavá vrata do kořán,

šedivou hlavu k zemi až

skláněje, starý kastelán.

Pak vířilo to v starých zdech,

byl bujný ples a hostina,

až svorně pod stůl ulehli

císař i jeho družina.

Tu počal náhle divný sen

císaři kolem víček hrát,

zdálo se mu, že spočívá

v kamenném lůně kazamat.

Na hlavu voda kanula

s vězení klenby děravé,

až mozkem starým k šílení

bolesti chvěly žeravé.

Hnout nemoh’ nohou přikutou,

ve tmavém bahně utkvělou,

a marně plašil krysy hlod

v temnotách rukou nesmělou.

Prudčeji krůpěj srčela

jak žhavé na skráň olovo,

vždy divěj vbodal ostrý zub

se v bílé tělo královo.

I prahnul žízní žhavý ret –

již lykal vlastní krve nach

a plakal, sténal, šílil král

v divokých sevřen hlubinách.

Tu se tmavého sklepení

skulinou stropu znenáhla

svezla se krůpěj bohatá

na ústa jeho vyprahlá.

Jak v čarodějném dotknutí

ustanul náhle žízně pal,

byla to – slza vězňova,

jenž v sousedství tam zaplakal.

Procitl císař – klusal dál,

ubledlý k smrti, zasmušen;

družina s hlavou svěšenou

snad měla také divný sen! –