CÍSAŘ A PAPEŽ.

Sire, dojat láskyplnou pozorností,

jíž poctívá mě Veličenstvo Vaše,

a opravdovou zbožností, již jeví

Francie, církve nejmilejší dcera,

kdys ztracená a zase nalezená –

neváhám říci, že z dnů dosavadních,

jež dopřál Hospodin mým spatřit očím,

jsou tyto nejkrásnější. A tím více,

že rádců obavy a různé hlasy

mě zdržet chtěly v zdech svatého města,

o losu mluvíce mi avignonském,

o kaplanství u francouzského vládce –

a vyznám též, že výstrahplné rady

dost znepokojily mé choré tělo,

však duch byl silen: šel jsem a jsem blažen,

že rad jsem poslech vnuknutých mi Pánem.

A dobře udělala Svatost Vaše.

Hle, otče nejsvětější, což jsem nemoh

dát generálu místo listu pro Vás

brigadu vojska, jako Filip kdysi,

když odvésti chtěl z Říma Boniface?

Jak nízké tlachy! Francii jsem odved

od krveplné cesty revoluční

a vrátil jsem ji náboženským řádům,

jsa přesvědčen, že výchovná moc církve

je pořádku a klidné stability

pilířem prvým – národ můj pak uznal,

že vedle oltáře i trůn stát musí

co druhý sloup, a miliony hlasů

mě vyzval na něj. Oddaný syn církve

já prosil hlavu její, popatřiti

na zbožnou dceru. A své dynastie

člen prvý, poprosil jsem Svatost Vaši,

by, jako kdysi Karlu Velikému,

předchůdci mému, před tisíci lety

i mně dát ráčila své pomazání.

A jist jsa, že je Veličenstvo Vaše

nástrojem mocným v ruce Hospodina,

rád vykonám, co ve vůli je Boží.

On označuje Svoje vyvolené

vždy předem – Sire, tak také rozlít ráčil

kol skrání Vašich záři jasné slávy

a nepřátele vydal v ruce Vaše –

Co voják rozpoznal jsem, svatý Otče,

že Bůh je tam, kde víc je regimentů,

i snažil jsem si předem zajistiti

nebeskou milost, jak jen možno bylo,

ač jinak věřím v morální moc jeho.

Sire, z činů Jeho poznati lze vždycky

úmysly Jeho – ovšem lidský rozum

let valných řadu často potřebuje.

Mám, svatý Otče, upřímně Vám říci

své mínění? Já, pravda, věřím v Boha,

příčinu poslední a původ všeho –

však nevěřím, že měl by chuti řídit

svět nicotný a zemské věci naše.

Je všude, životem je, hybnou silou,

jen soudcem ne a docela ne katem

kreatur zemských. Ty svůj život mají

ne odlišný od mravenců, včel, zvířat

a při zrození přinesou si na svět

dědičně v krvi nebo ve vlastnostech

(a nejsou, arci, vinni tím ni oním)

předpoklad jistý, z něhož vzroste něco,

co Osudem zvem. Ten pak jimi vládne

jak despot – řeči o svobodné vůli

jsou pohádkou. Tak časem vstane člověk,

jenž určen bývá za velký pluh dějin

a rozorá ta lidská mraveniště –

jsa nositelem myšlenek a plánů,

jež řídí Osud, ne však vůle lidská. –

Ve středověku, Vaše Veličenstvo,

kdy církev střehla oveček svých přísně,

jak řády její kázaly, by byla

řeč, jak je tato, důvodem už pádným

pro svatou inkvisici. Dnes jsme dále,

dnes vysvětlíme si – a odpouštíme.

Já vidím, že je Veličenstvo Vaše

jen voják velký, vladař, státník moudrý,

však svatá theologie Mu cizí.

A Vaše Svatost věří bez výhrady?

Já věřím. Všemu, čemu církev učí?

Já věřím.

Nu, snívám o tom, chtěl bych vrátit církvi

zem zaslíbenou, město Jerusalem

a přenést římských biskupů tam sídlo.

Což Řím? Byl hlavou pohanského světa

a pouze nerozumem předchůdců mých

se sídlem papeže stal. Jerusalem

a Palestina... jaké oživení

by musila ta místa dáti církvi!

Ne, nemožno. Jak opustiti hroby

všech mučeníků, knížat apoštolských?

Proč nevzít místa posvěcená Mistrem

a spokojit se jenom učeníky?

Ne, nemožno. Jeť Řím jak srdce světa

a v středu těla církve ležet musí!

A vhodit srdce, jak si přál král Richard,

v střed nevěřících, probíti se k němu

a udělat je novým centrem církve?

Dát Syrii mu, Persko, Arabii,

Indii, Čínu? Země zaslíbená

by dvorem papežovým potom byla

a velký císař světa mečem jeho?

Sny Vaše, Sire, jsou poletáním orla

nad horstvem, mořem, pouštěmi a dálkou,

však člověk smrtelný v své stoje brázdě

jen oči zacloní si, hledne za ním

a chápe-li, kam směřuje let jeho,

hned cítí také, sám že zemře v místě,

kam Bůh jej postavil, a touhy nemá

svým matným chodem za letem spět jeho.

Což... dosti času. Nejsem snílkem slepým

a hrám-li jednadvacet, stanu vždycky

již při dvacíti. Prozatím... jak pravím...

A vlastně lituji, že na svých cestách

jsem nebyl v Římě – jaký to as pocit

prach cesty šlapat, jíž šel Caesar kdysi...

Vzduch dýchat Augustův a vidět místo,

kde velký Trajan odpočinku došel...

Ach, myslím, svatý Otče, kdybych přišel,

že nebyl bych moh pak už odejíti –

a proto také raděj Svatost Vaši

jsem pozval do Paříže, tuše předem,

že vyhoví mé dětské oddanosti.

Můj předchůdce, ten císař Karel Velký

neváhal sice pro svatý jít olej

do města Říma – časy změnily se

a mezi jím a mnou je valně příhod,

tak Revoluce naše ku příkladu

a synovství své k ní popříti nesmím –

Rád přišel jsem a rád po starém zvyku

korunu vstavím na skráň Veličenstva –

Ne, prozatím jen ono pomazání

olejem svatým – o koruně samé

rozhodnem potom. Času dost je vůbec

až v chrámě rozhodnouti o té věci.

Jen pomazání. Tuším, čelo, hlava,

ramena, dlaně – – Vidím, svatý Otče,

že unavil Vás rozhovor ten valně –

tož odpočinout račiž Svatost Vaše

a sebrat síly k pozítřejší práci. – –

Ó Hospodine, drž svou mocnou ruku

nad církví svojí! Neopouštěj, Pane,

věčného města Říma a svých sluhů!