CÍSAŘ GALLIENUS.

Rudé světlo vnikalo sklem střechy

v širý prostor palácové lázně,

kde si císař Gallienus hověl

na lehátku měkkém purpurovém.

Rudý mramor lázně lesk se matně,

z něho blýskaly jak mrtvé oči

sklíčka mosaikových ornamentů;

voda ze zlatých rour kapající

do stříbrných nádržek a misek

naříkala steskem němých slzí.

Na stolečku ze slonové kosti

čekal zlatý pohár za pohárem,

v nich krev růží přimísena byla

k šťávě révy, jak o závod voníc

s dechy olejů a syrských mastí.

Gallienus zadíval se vzhůru,

kde den skon svůj rudým světlem věštil,

a tak líně přemítal v své duši:

Barva červená je barvou smrti...

Slunce mře v ní... Lidská krev je rudá...

Rudý je i císařský náš purpur...

Smrt má poslední vždy slovo v žití...

Proto pijme, pijme, Galliene!

Vypil pohár jeden a dál myslil:

Valerian, císař a můj otec,

v perském zajetí je u Sapora.

Barbar Sapor prý mu na šíj vstoupá,

když se na koně chce vyšvihnouti!

Bědný otec! Jistě trudnou starci

taká málo císařská ta služba,

jistě hřbet jej často pobolívá!

Ale člověk nějak žíti musí,

aby nějak zemřít mohl jednou.

A mně věru časem líto jeho –

co však dělat! Pošetilci míní,

že by Říma slušno bylo válkou

starce císaře si vysvobodit –

Válka! kdes až na končinách světa!

a kdy barbarů vztek rozpálený

moh by zkrátit předčasně dny starce!

Vypil pohár druhý a dál myslil:

Vlastně v jádru lhostejno mi všecko.

Nechce se mi. Mdlá je duše moje.

Proto nelze táhnout do Persie.

Nechce se mi. Dost. A všecko marno.

Všecko padá. Nelze zmoci Fatum.

Mudrc podrobí se bez odporu.

Odpad Egypt – nemůže Řím žíti

bez pavučin egyptských těch pláten?

Skythi Asii nám zpustošili –

zajde Řím bez ledkového mýdla?

Gallii nám urval samozvanec –

hrozí proto státu nebezpečí,

že nebude v Římě gallských látek?

Měli jsme ty provincie vskutku?

Prodej otroka! zda víc ti zbude,

než nejasná upomínka na něj?

Vypil pohár třetí a dál myslil:

Co se bude jíst as dneska večer?

Co je připraveno pro zábavu?

Co se hrá as po divadlech zítra?

A co v Cirku? Otázek tu tolik,

že se člověk věru divit může,

jak lze míti ještě jiných zájmů!

Ztráta provincií! Samozvanci,

docela i žena mezi nimi!

Zenobia v Palmýře až kdesi –

u všech bohů! Což nás neunese

říše římská? Nás i dvakrát tolik?

To se zove u mne pýchou Říma,

že v něj věřím... Tahle Zenobia,

už i žena... chce prý táhnout na Řím..

Je prý cudná... Je-li krásná, nevím...

Vypil zase pohár a dál myslil:

Bude nějak. Nač se dnes už děsit?

A ten purpur kolem... sama krev už

vyjíti chce s ním se pomilovat...

pomůže jí někdo jednou jistě

jak těm druhým... Bráti krásné ženy

do lázně si – příjemno je vždycky,

prefektům tam poslat staré babky –

byl to nádherný vtip, dobrý nápad,

však se také chechtal kde kdo v Římě...

Ale opakovat se to nesmí:

prefekt takový je jako velbloud,

jenž žert snese jen do jisté míry.

Ne je dráždit... Nanovo se napil.

Senat... ano, něco napadlo mi

o senatu... Senat... Senat... nevím,

co to bylo... Ostatně ten senat

dnes je hříčkou v mocné ruce naší.

Často žertík stropím já si s otci,

otcové však nepohnou ni brvou.

Ach, těch šest set hrdých mocných králů,

šest set sloupů staré římské říše,

není více. Krev tu římské síly

vypustili moji předchůdcové...

Zašli králové, by žít moh císař.

Podtrhlo se šťastně šest set sloupů –

a strop padá. Dneska nebo zítra

na hlavu nám spadne. Cítíme to...

Nový pohár vypil a dál myslil:

Všemu konec. Není bohů onde,

a zde je vše vyvráceno z dráhy,

tam že není bohů... Sláb je člověk,

nedovede státi o své síle.

Vemte bohy mu, a vzali jste mu

zem pod nohou... Život jest jen tíhou.

Nutno nésti, nežli přijde konec...

A ten nový, křesťanů bůh oněch,

láme duše, zotročuje lidi –

ten tak ještě chyběl tomu světu!...

Rudé světlo shaslo... Hle, ten purpur

svítí hladově tak na mé tělo –

netrpěliv jsi už? Přijde chvíle,

kdy má teplá krev se vinout bude

k tobě jako žena rozvášněná...

Strpení měj... Vyhrne se jistě...

Otevře jí někdo jistě dvířka

jako té těch druhých... předchůdců mých...

A zas pohár přiložil si ke rtům...