CÍSAŘ JOSEF II. PODPISUJE TOLERANČNÍ PATENT.

A tak buď, jak být mělo na počátku,

je člověk volný, duch svou chce jít cestou

a s Bohem mluví-li, chce mluvit po svém.

To názor můj. Kdo veto zdůraznit chce?

Že jeden ovčinec a jeden pastýř,

na privilej tu neradno že sahat?

Dvé blesků rudých že má papež v ruce?

To důvody jsou vratké, slabých duší

a mráček v slunka žehu rozplyne se

a bouř-li přijde, také přečkáme ji!

Už mlčte, páni! Že se mnozí vzbouří?

Kdo pravdu vidí, musí za ní kráčet,

a ostatně, ti jedni mnoho měli,

ba všecko měli, peklo, zákon, katy.

Když z mnoha vezmeš, příliš neubude.

A konečně je pravda. Rád je nemám,

ty černé můry, úlisné a chytré,

neb sladily mi život mnoho roků

a všelijak. Než věc to vedlejší je

a právo hlavní. To je na mé straně.

Proč dusit světlo? Můr pár křídla aby

si nespálilo v nových zoří vzplání?

Já v písmech četl mnoho, mnoho nocí

a dočetl se: každý odpovídá

za svoje činy, svoje pochybení,

kdo žije čistě, spasen bude jisto,

ať formu volí tu si, nebo onu,

i třeba žádnou, svědomí-li nedá

pro tu, či onu rozhodnout se kvapně.

A žije dobře... koho nutí žíti,

ne jak chce on, však druzí jak chtí po něm?

Je obřad všecko? Nitro víc-li není?

Na formě ulpět? A proč? Věru nevím.

Ten občan jako ten. I daně platí.

Proč jedny dusit, druhé vyvyšovat?

Když svobodnou má člověk míti vůli:

nuž, měj ji! Patent dlouho přichystán byl

už v mysli mojí. Svoboda všem duším!

Všem církvím rovnost! Pakli všecko nedám,

přec dám jim něco. A pak věky půjdou

a brousit budou moje hrubé dílo

a vybrousí je jako brusič kámen,

že od lesku až oči zamlží se.

Den volnosti kdys přijde, vím to, chápu,

že den ten vzejde, musí, musí přijít,

a člověk sám si poměr k světu najde,

bez Boha, s Bohem, jak mu bude zřejmo,

a půjde cestou, kterou sám si zvolil,

bez hrůzy pekel, soudů, inkvisicí!