„CÍSAŘ MÁ UMÍRATI STOJE.“

Kmet císař Antonius Pius

byl blízek smrti. Vetchým tělem

zimnice dravá probíhala

hned do varu krev pudíc starou,

hned mrazíc ji, co plachá duše

v přeludech divných zmítala se.

Znal císař stav svůj. V jedné chvíli,

když zimnice běs odpočíval,

dal poslední svou vůli napsat,

dal zlatou sošku Štěstí přenést

v ložnici Marka Aurelia

a jemu také v přítomnosti

praefektů, přátel, senatorů

říš odporučil i svou dceru,

a potom hotov s účtem žití

k zdi obrátil se. Nastal večer.

Dech starcův těžký byl, neb nesl

z chorého nitra zbytky žití.

A ticho smrti stálo v sboru

těch, kdož tu byli kolem lůžka.

Tu v ložnici vstoup hřmotně tribun,

by dávným řádem přijal heslo

pro noční stráže. Z usínání

vyrušen císař, obrátil se,

hled na vojáka kalným zrakem

a pousmál se: – Ještě něco?...

Umírat stoje... Jak to řekl...

kdys Vespasian... Ještě heslo...

Tribune, tedy: „Poklid duše“... –

Obrátil hlavu, vzdych a skonal.