CÍSAŘ OTTO I.

Od mostu milvijského se dlouhý průvod bral,

do Říma vjížděl Otto, rekovný Němců král,

by dal si v basilice nad hrobem rybáře

na rusou hlavu vsadit korunu císaře.

Šly děti s listy palem, květ stlaly na zemi,

šli mniši s pochodněmi, jeptišky s svícemi

a kardinali chrámů ve středu kněží svých

a magistrati města a šlechta na koních.

A potom průvod králův: zbrojnoši, hrabata

a biskupové z Němec. A štíhlá pážata

za zlaté uzdy vedla bělostné oře dva:

na pravém Otto seděl, na levém králová.

A modrým zrakem hledě král na rozlehlý Řím

naslouchá toužnou duší a uchem hladovým,

zda nadšení a pozdrav mu začne hlaholit

a Ave imperator! mu zvolá římský lid.

Nic. Ticho bylo v řadách. Korouhve šuměly.

Klus kopyt. Dusot kroků. A zvony duněly.

Posupně mlčel Říman a zlobivý svůj hled

upíral nenávistně na prašnou cestu v před.

I zachmuřil král mračnem to bílé čelo své:

– Hle, prostopášný chlapec, jenž papežem se zve,

mi na hlavu má vsadit svou rukou nečistou

korunu císařovu tak těžkou nejistou.

Co starostí a trudů ta přidá skráním mým!

Já čtu z těch očí zlosti, jak na mě hledí Řím:

Na svobody své vraha, na Němce, barbara,

jenž tvrdou rukou bere diadem Caesara.

Mnich v minulosti zběhlý mi z knihy četl cos,

já vím, jak v posled býval císařů římských los –

v sezení radních pánů, na lůžku, při pití

i na ulici města bývali ubiti. – –

Král zíral po průvodu, na římské šíje zřel,

na nakloněné hlavy, na zlobné vrásky čel:

– Toť stále ještě oni. Stát tehdy Petrův chrám,

jistě by troufali si zbít císaře i tam. –

I obrátil se na zad, kde rytíř Ansfried jel,

jenž mečonoš byl králův a meč ten nyní měl:

– Ansfriede, rytíři můj, ty dobrý pozor měj

a co ti nyní řeknu, poctivě vykonej.

Nad hrobem apoštola až skloním hlavu svou,

ten nahý meč můj drž mi pozorně nad hlavou

a patři v pravo v levo a zírej pilně v před,

ať hnutí neujde ti a třeba-li, tni hned.

A byť bys místem svatým byl lákán k modlitbám,

pusť na stráž sluch i oči a nemodli se tam,

však jak vytáhnem z Říma, pak modli se jak chceš,

za Monte Mario hned... Já pomodlím se též. –