CÍSAŘ V OSTRAVĚ.

Císař pán jel do Ostravy,

v říšských barvách tone město,

nepřehledné lidu davy –

v pořádku tak, lide, jest to.

Školní děti v řadách stojí,

vpředu malé, vzadu větší,

kovkopové v stejnokroji,

zpívat budou cizí řečí.

„Zachovej nám, Hospodine...“

moždíř letním jitrem hřímá,

poli tam se cesta vine,

jako ve snách šachta dřímá.

Náhlý hluk – co se to děje?

Císař jede? To, to, „zticha!“

na slunci se pyšně skvěje

prapor rudý, jaká pýcha!

Barvy nese Havlíčkovy –

úředníka tuze bolí,

že si český odznak hoví,

zlatý lev, v tom rudém poli!

Pěsti zlostně vzhůru zvedl:

„Lev ten musí ihned dolů,“

aby jej tak mocnář shlédl –

„neb jsme domluvili spolu!“

Ohnout hřbet a mlčet vždycky,

hořký je ten Boží chleba!

těžký – malý osud lidský,

jíst se chce, a peněz třeba!

Císař pán vjel do Ostravy,

říšské barvy vidí všude –

neviděl však bědné hlavy

a té stopy krve rudé!