CÍSAŘŮV POSLEDNÍ MONOLOG.

Já Hermes Trismegistos jsem?

Neb básník, který závratné své verše pouze snil?

Jsem žebrák ? Člověk efemera, vydrážděný snem?

Neb císař? Císař jsem, jenž den své vise uplatnil?

Vše spíše jsem, než toto poslední,

a přec, já divnou zlatou korunu

sám zhotovil. A pro koho? Můj Bože, polední

přízračné bílé slunce hořelo, když bez trůnu

královna, žena drahá kladouc si ji na hlavu

užasla nad úchvatnou skladbou vzácných kamenů,

a líbala mne, strašně líbala mne...

Mám o říši se starat, myslím na hvězdy a na ženu –

a cítím závrať ze všeho a těžkou únavu,

zřím jako ve snu paprskův a jisker sítě klamné.

Já nejkrásnější jaspis na koruně té jsem lépe vyřezal

než Hesse Villibald. Můj drahý syn, můj sladký Julius!

Snad hoden koruny té On by byl se stal,

však vytekla krev žhavá z jeho tepen: muselo tak být!

Ó světla půlnoční! Ó vyprosťte mne z hrůz!

Chci procházet se chvíli milou klenotnicí svojí,

před Růžencovou slavností se zbožně pomodlit

a jíti na hvězdárnu, kde se srdce moje bojí

ohromných prostorův, a přece uklidňuje –

tajemstvím světel. Nechci ve tvém černém zrcadle již číst,

můj milý Dée, leč pouze z písma hvězd, jež podmaňuje

a jehož čistou pravdou je si člověk jist;

již nechci zlata, drahokamů vyrobit,

ni tinktur záludných. Je pozdě na vše. Chci jen svatý klid!

Ach, vím, můj drahý Tychone, tvé hvězdy neklamou,

jsou věrné jako ty, můj Stradone a Jene Achene. A vám

jsem nevěřil!

Vy nejlepšími jste mi byli přáteli a nejkrásnější žena byla

mou

a věčnosti měl nadhvězdné můj život stil!

Tisíce topasův a opálův a bílých safírů

jsem včera pohladil. Jak snivě svítily do světel vesmíru!

Ach, přišla noc, a stojím opuštěn natí městem zázračným,

jež tolik miluji! Lvi řvali v ohradě svou píseň vášnivou,

jež do ticha se vrývala linií tesklivou,

a já jsem vzpomínal, a já jsem soumračným

večerem viděl dál než zlaté oči lví. Noc věže ztemnila

do zjevů kouzelných. A zřel jsem kameje v prohlubních půlnočních,

jež řezal jenom Osud nebo Bůh, noc zlatem zdobila.

Ó noci záhadné! Zakleté poklady jsem přivolával z nich!

Mít všecko nejkrásnější, nejvzácnější, nejpamátnější.

Mít vše! Ach, co to znamená? Můj Bože! Všecko opustit!

Chtěl pastýřem bych být, jejž velikost hor zkonejší

a zřídlo čistých studánek naučí život tiše pít.

Čarovné hodiny mé dlouho stály. Dnes však odhodlám se, natáhnu je zas

a počkám do svítání, až mi na poslední otázku mou odpoví

ručička malá a s ní smutné odbíjení; duši pošlu za stříbrné sloupoví.

Miluji Prahu, Corregia a Samotu a nejdálnějších světel jas.

Ne, ani již se neptám hvězd. Jen čekám. Vše jsem žil a toužil víc než měl:

ach, jak se prostor nade mnou v milion jisker rozechvěl!

Apotheosa Augustova tiše ukončena,

a moje nezačata! Nejsem císař, nejsem Hermes, ani poeta,

nic nežli bledý nadšenec. A cítím osudně, že všecky zákony a pouta moje uložena

jsou tady v kodexu! Cos ohromného! Zazděn ctnostný mnich

jej psal po dlouhá, temná století. Je poseta

hvězdami svatá jeho práce, zastíněna němou půlnocí

a prostoupena ponurými stíny zjevů tajemných;

a ještě bez konce a bez moci

by dílo bylo zůstalo, však mnichu pyšně pomáhal

sám Satan – nad velikou jeho prací polotvůrce stál!

Kodexu odvážlivě dotýkám se, a tím chmurných Satanových křídel...

Teď hodiny mé odbíjejí. Hvězdy blednou. Život ubíhá.

Za zlatou branou hvězd se všecko promění. Křišťálných zřídel

již šum a srdce tichne tep, a pravdy obzor uniká. Jde život v nebytí, a nestíhá

sen snu a láska lásky. I já míjím. Vím, že nejsem nic, jak duši otevírám snům,

již ani žebrák nálad nejsem, nevztahuji rukou svých

již ani k zemi, ani k nebi, a mé srdce – smutné arkanum –

umlká jako pohádka o hvězdách uhaslých.