Číše.

Ó, je-li den vždy jednou z číší,

jež Čas nám spěchá podati...

mně vždycky prsa mocně dýší

a divý bol mne zachvátí,

když umíráček počne v tiši

tak úpěnlivě plakati,

když vím, že k retům kdos tu číši

juž nikdy nemá dostati...

Ne, že jich je tak málo v žití,

a že v nich místa pro hořkost,

a že Kdos jednou řekne: Dost! –

ne, mně jen líto, že z nich píti

teď nelze mi až k hloubi dna,

ať chutná, nebo nechutná!