ČÍŠI POESIE.

Až tebe zas, ó nadšenosti číše,

k svým zvednu rtům, byť na jediný lok,

v ten mžik, v nějž tucha nesmrtelná dýše,

buď veleben tvůj hořký mok!

Neb všecka žluč mých nezdarů a trudů,

rmuť slz, jež tekly v němém boji zlém,

pal výčitek i vlastní žel mých bludů

se sladky zdají v kouzle tvém.

Dým kadidla, jež klamným bohům plálo,

ves triumf lži, ves tajný její smích,

i láska k bědným, kletým, jíž tak málo,

cti klatba, posvěcený hřích –

Vždy lačný klam, jenž doufáním se sytí,

pod maskou hrdiny zlý v ráně jed, –

co bude vždy, co jest, vše zašlé bytí,

zem, ráj i peklo, celý svět –

Jas žití, smrti stín, ó číše čarná,

vše v nektaru tvém taje, v nadšení,

i najdou všecka tajemství ta marná,

v tvé hlubině své smíření.

A jako královna kdys na poledni

kvas nádherný tak pyšně slavila,

že perly do vína, v mok příliš všední,

si v bujném vznětu vhodila –

I já tak v doušek snivé poesie

skvost vrhnu drahý, jehož neželím!

Ať nadbytek mně lásky v ni se lije,

mé slzy, plyňte s veselím!

Jen marnotratně, bez míry se roňte,

vy perly duše, k zlaté číše dnu;

čím těžší jste, tím hlouběji v ní zvoňte,

až v hodokvas ji pozvednu!

Skvost víry k lidem, zmrhaná má vřelosť

ať šumí z poesie nektaru,

ať piji věčnou k ideálu smělosť

a věčně lásce ku zdaru!