ČÍSLO IX.

Až přijde jeptiška a řekne tichým hlasem

ruku si kladouc na čelo:

„Ve dvojce na dvoře ten s rozcuchaným vlasem,

– deváté číslo umřelo!“

a starý úředník to do rubriky vpíše

pod moje jméno v knihu svou,

a přijdou sluhové a v trepkách, jak jsou, tiše

devítku z jizby vynesou –

A telegrafem domů dostane se zpráva,

v níž o mé cestě poslední

se našim zvěstuje, a jak se vždycky stává,

v dvě rakve mě zde zabední,

po dráze do Vídně – smím-li tu naděj chovat –

až bude konec, po boji,

a dále přes Vídeň mě budou expedovat,

doma mně pohřeb vystrojí:

V mou postel položen pak bude jiný chorý,

jak já v ni přišel tenkráte,

a dále soumraky se budou sklánět v hory

a já – já, číslo deváté, –

spát budu nerušen, – lépe než v ní jsem spával,

ve hrobce naší kamenné – –

Jen sluha, kterému jsem doutníky vždy dával,

snad přece, přece vzpomene!...